Ale, nestěžuju si. Svou práci mám pořád rád. Vidět, jak se dětem v kroužku rozsvítí oči, když jim ožije robot, to je k nezaplacení. Ale v poslední době jsem si přiznal, že to tak nějak pomalu přestávám stíhat. Mám pocit, že jen hasím požáry a na to podstatné – klidnou přípravu a samotnou výuku – už nezbývá síla. Moje žena mi nedávno řekla, že má pocit, že večeří s mým duchem, protože hlavou jsem pořád ve školní síti. A to byla poslední kapka.
Musel jsem si přiznat, že padám do pastí, které si na sebe sám líčím.
Moje staré chyby (možná se v nich poznáte)
- Syndrom „ochotného blbce“. Kolegyně mi napíše v neděli večer, že jí nejde nahrát video na pondělní hodinu. A já, protože jsem přece ten, „co tomu rozumí“, vstanu od televize a jdu jí to na dálku řešit. Výsledek? Ona je v klidu, ale já mám zkažený večer. A moje ochota se stala samozřejmostí.
- Dvojité zahlcení. Můj e-mail není jen e-mail. Je to směs dotazů od rodičů z mé třídy, úkolů od osmáků, a do toho neustálý proud „IT tiketů“ od kolegů: „Nejde tiskárna,“ „Blbne wifina,“ „Jak se dělá hromadný e-mail?“ Mozek mi na konci dne připadal jako přehřátý procesor.
- Práce jako koníček, koníček jako práce. Kroužek robotiky mě baví. Ale znamená to být ve škole o dvě hodiny déle, připravovat se na něj doma a o víkendu řešit, proč se koupený senzor nechce kamarádit s naší stavebnicí. Hranice mezi tím, co je práce a co zábava, se úplně smazala.
- Tlak zodpovědnosti, ne Instagramu. Můj stres nepramenil ze srovnávání se na sítích. Pramenil z pocitu, že když selžu já, selže digitální výuka na celé škole. Že nesmím kolegy nechat ve štychu. Ten pocit zodpovědnosti mě nutil pracovat i tehdy, když jsem už dávno nemohl.
Moje 4 nová pravidla, která mě drží nad vodou
Nebylo to lehké, ale donutil jsem se stanovit si pár hranic. Nejsou dokonalé, ale fungují.
1. Zavedl jsem „IT úřední hodiny“. Vylepil jsem na dveře kabinetu cedulku: „Potíže s IT? Řeším denně 13:30–14:30. V akutních případech (nefunguje celá síť, hoří server) volejte.“ Zpočátku si kolegové klepali na čelo, ale zvykli si. Drobný problém s myší nebo tiskárnou opravdu počká do druhého dne. Přestal jsem být hasičem a stal se údržbářem. Jupí…
2. Bráním si čas na „hlubokou práci“. Ať už je to příprava složitého tématu z fyziky pro osmáky, nebo konfigurace nové sítě, potřebuju na to klid. Zavřu dveře kabinetu, vypnu notifikace na mobilu i v počítači a na hodinu se ponořím jen do jednoho úkolu. Zjistil jsem, že za jednu takovou nerušenou hodinu udělám víc než za tři hodiny neustálého přebíhání mezi úkoly.
3. Standardizuji a zjednodušuji, kde se dá. Jako ICT koordinátor jsem přestal instalovat každou „úžasnou novou aplikaci“, kterou někdo někde objeví. Sjednotili jsme platformy. Jedna na komunikaci, jedna na testování, jedna na ukládání souborů. Méně hesel, méně zapomenutých hesel, méně telefonátů. Je to běh na dlouhou trať, ale každé zjednodušení mi ušetří desítky minut práce.
4. Můj dům už není detašované pracoviště. Tohle bylo nejtěžší. Zařekl jsem se, že po osmé večer už pracovní notebook neotevřu. Prostě ne. Svět se nezboří. Když si chci hrát s roboty pro kroužek, dělám to ve škole. Doma se snažím být jen Pavel, manžel a táta, i když jsou děti už dospělé. Ten pocit, že můžu večer vypnout nejen počítač, ale i hlavu, je k nezaplacení.
Slovo veterána na závěr
Nechci, aby to znělo jako mentorování. Berte to jako vzkaz od kolegy, který v téhle profesi strávil celý život a chtěl by v ní ještě pár let vydržet. Technologie jsou skvělý sluha, ale pokud jim nedáme hranice, stane se z nich pán, který nám ukradne nejen volný čas, ale i radost z práce, kterou jsme kdysi milovali.
Najděte si ta svoje pravidla. A držte se jich. Stojí to za to.
