Brněnecký paradox: Od průmyslové zkázy k archivům naděje a „Muzeu přeživších“

1. Brněnec jako strategické místo paměti

Proměna areálu z nebezpečného brownfieldu v paměťovou instituci ukazuje, že i „ruiny“ mohou znovu získat smysl. Brněnec není jen další opuštěná továrna: na jednom místě se tu střetávají dějiny průmyslové modernizace, arizace židovského majetku a konkrétní příběh záchrany v závěru války. Právě autenticita prostoru pomáhá chápat holokaust v lokálním kontextu – nikoli jen jako soubor čísel, ale jako dějiny lidí a rozhodnutí.

Za projektem stojí Nadační fond Archa vedený Danielem Löw-Beerem, potomkem původních majitelů. Cílem je připomínat příběhy přeživších a vytvořit vzdělávací zázemí pro školy i veřejnost.

2. Dynastie Löw-Beer: Průmyslový rozkvět a násilná eroze

Osud brněnecké továrny zrcadlí vzestup a pád středoevropského židovského podnikatelství. Rodina Löw-Beerů získala areál v roce 1854 a postupně z něj vybudovala významný textilní podnik, který formoval místní ekonomiku i podobu regionu.

Rok 1938 a následná arizace (nucený převod židovského majetku do rukou „árijců“) neznamenaly jen ekonomickou loupež, ale pokus o systematické vymazání židovského přínosu k modernizaci regionu.

• Ekonomický pilíř regionu: Rodina Löw-Beerů získala areál v roce 1854. Pod vedením Izáka a později bratrů Arona a Jakoba se podnik proměnil v druhou největší vlnařskou továrnu v Evropě, která zaměstnávala podstatnou část místního obyvatelstva.
• Kulturní propojení s Brnem: Rodina byla úzce spjata s moravskou metropolí; byli to právě Löw-Beerovi, kdo poskytli pozemek a finanční zázemí pro výstavbu ikonické vily Tugendhat v Brně.
• Akt transformace po roce 1938: Po nuceném útěku rodiny před nacisty byl prosperující textilní podnik zabaven německou správou a začleněn do válečné mašinerie jako muniční závod.

Právě tato násilná změna účelu továrny paradoxně připravila půdu pro její pozdější roli útočiště v nejtemnější hodině války.

3. Schindlerova archa a sub-tábor Brünnlitz (1944–1945)

Brněnec (Brünnlitz) fungoval jako pobočka koncentračního tábora Gross-Rosen. Nacistická správa ho prezentovala jako výrobní závod pro válečné účely, ve skutečnosti se však stal zástěrkou pro záchrannou operaci: Oskar Schindler sem na konci roku 1944 přesunul vězně z krakovského tábora Plaszów a uchránil je před deportacemi do vyhlazovacích táborů.

Symbolika osvobození 9. května 1945 je dodnes spojena se zlatým prstenem s talmudským citátem „Kdo zachrání jeden život, zachrání celý svět“ a seznamy zachráněných, které se staly celosvětovým mementem lidskosti.

4. Od státního podniku k ruinám – a k obratu

Po válce areál připadl státnímu průmyslu. Po roce 1989 přišla série ekonomických zlomů, která vyústila v úpadek a postupnou devastaci. Z kdysi významného podniku se stal brownfield se zchátralými budovami a náročnými sanačními potřebami.

Zlom nastal po prohlášení části objektů za kulturní památku (2016) a po odkupu areálu Danielem Löw-Beerem (2018). Následovalo odstraňování škod a příprava na vznik instituce, která bude pracovat s pamětí místa – ne proti ní.

5. Kurátorská vize: Muzeum přeživších a „Starting at Zero“

Muzeum nechce být jen kronikou zkázy. Jedním z klíčových motivů je schopnost začít znovu – „od nuly“. Tento přístup reprezentuje expozice „Starting at Zero“, která propojuje příběhy přeživších s širším kulturním kontextem.

Silným prvkem je i práce s prostorem: návštěvník vnímá obnovu i rozpad současně, což připomíná, že paměť není „hotová stavba“, ale proces.

• Dědictví Bauhaus: Tato revoluční německá škola designu je v muzeu zastoupena osudy designérek jako Otti Berger, Anni Albers či Lilly Reich. Tyto ženy čelily totální destrukci své existence, a přesto dokázaly po válce začít „od nuly“ a transformovat světové textilní umění. Jde o „přežití dovednosti“, které zrcadlí osud samotné továrny.
• Prostorový dialog: Architektonické řešení v přádelně využívá transparentní skleněnou stěnu, která odděluje zrekonstruovanou expozici od syrové ruiny zbytku haly, čímž návštěvníkům umožňuje vnímat proces zániku i obnovy současně.
• Osobní svědectví: Digitální expozice oživuje příběhy konkrétních osob, jako je Rena Finder (zachráněná v dětském věku) či Joseph Bau, umělec a padělatel dokumentů, jenž svou zručností zachraňoval životy spoluvězňů.

6. Pedagogika a digitální paměť: aplikace iWalk

Muzeum zapojuje digitální nástroje, které pomáhají studentům procházet areál a vázat svědectví na konkrétní místa. Princip iWalku (kurátorsky vedené trasy v mobilní aplikaci) je známý i z dalších paměťových lokalit a stojí na propojování prostoru a výpovědí pamětníků.

• Aplikace iWalk: Pomocí interaktivních bodů v areálu mohou návštěvníci sledovat svědectví přeživších vázaná na konkrétní místa, jako je vstupní brána či břeh řeky.
• Interaktivní dialog: Studenti mají možnost „klást otázky“ digitálním reprezentacím přeživších a svědků, včetně prokurátora Bena Ferencze, a získávat odpovědi z rozsáhlých archivů.
• Cíle programu: Vzdělávací moduly (např. pracovní listy k dokumentu Making a Museum) se zaměřují na rozvoj empatie, mediální gramotnosti a pochopení mezinárodního práva.

Aplikace je dostupná pro Android i Apple.

7. Výzvy a vize pro rok 2026

Obnova paměťových míst vždy balancuje mezi pietou, vzděláváním a dlouhodobou udržitelností. V Brněnci se zároveň uvažuje o dalším rozvoji areálu, mimo jiné i o architektonických zásazích, které pracují s motivem „Sítě života“ (Network of Life) – tedy s mapou poválečných cest zachráněných lidí do světa.

8. Praktické informace pro návštěvníky

Poznámka: provoz a otevírací doba se v jednotlivých obdobích může lišit; doporučuji v článku doplnit odkaz/odkazovou poznámku na aktuální informace pořadatele.