Co z toho budu mít?

Dobrovolnictví má jednu drobnou marketingovou vadu. Už samotné slovo napovídá, že svůj čas a energii věnuješ dobrovolně – a peníze za to nejspíš nebudou.

Jenže výplata není jediná věc, kterou si můžeš z práce odnést.

Představ si, že pomáháš s organizací festivalu. Najednou řešíš lidi, čas, průšvihy na poslední chvíli a věci, které zkrátka musí klapnout.

Vyrazíš jako dobrovolník do zahraničí? Kromě jazyka si vyzkoušíš, jaké to je fungovat v novém prostředí a s lidmi, které jsi před týdnem vůbec neznal.

V DofE si zase sám vybíráš, čemu se chceš věnovat, stanovuješ si cíle a učíš se u nich vydržet.

A pak je tu ještě další level: vlastní nápad.

Dáš dohromady pár lidí, zjistíš, co ve tvém okolí chybí, vymyslíš řešení, rozdělíte si práci, sestavíte plán a dotáhnete ho do konce. Cestou nejspíš zjistíš, že některé věci fungují jinak, než sis představoval.

To už nejsou zkušenosti jen „z dobrovolnictví“. Stejné dovednosti se ti budou hodit při první práci, vedení týmu nebo jednou třeba při rozjezdu vlastního projektu.

A nejlepší zpráva? Nemusíš začínat ničím velkým. Ani nemusíš vědět, jestli je dobrovolnictví vůbec pro tebe.

Stačí si vybrat, jak moc do toho chceš jít.

Můžeš se „jen přidat“

Chceš si to nejdřív osahat? Začni jednou akcí nebo několika hodinami pomoci ve svém okolí.

Chceš něco pravidelnějšího? Najdi si organizaci nebo projekt, jehož téma ti sedí.

Chceš kromě pomoci druhým pracovat také sám na sobě? Podívej se na DofE. Dobrovolnictví je jednou z jeho částí vedle pohybu, rozvoje dovednosti a expedice. Cíle si přitom volíš sám.

Není to soutěž o to, kdo je nejlepší. Jde o to něco si předsevzít, pracovat na tom a vydržet – třeba každý týden hodinu pomáhat v útulku, trénovat běh nebo se naučit uvařit několik nových jídel.

Jak různě může taková výzva vypadat, ukazuje i příběh z Třeboně. Dvacetiletá Anežka Marušincová se při plnění bronzové úrovně DofE věnovala také dobrovolnictví a pomáhala seniorům. Stala se první Češkou s Downovým syndromem, která získala cenu DofE.

Její příběh ukazuje ještě jednu věc, která se do seznamu „výhod dobrovolnictví“ nevejde tak snadno: můžeš zjistit, že dokážeš být užitečný pro někoho dalšího.

Přečti si příběh Anežky a dalších studentů z Třeboně.

A jestli tě láká svět za hranicemi, existují dobrovolnické pobyty v zahraničí. Nemusí přitom jít jen o několikaměsíční cestu – najít můžeš i kratší týmové projekty.

Možností, kam se přidat, je zkrátka dost. Podrobně jsme je už prošli v našem Průvodci dobrovolnictvím pro středoškoláky.

Jenže co když si z nich nevybereš?

Možná totiž nehledáš projekt, do kterého se zapojit. Možná už máš představu, co bys chtěl změnit.

V tom případě je čas přestat hledat hotovou příležitost.

Vymysli si vlastní

Možná tě už někdy napadlo: Proč tady sakra není místo, kam bychom mohli chodit? Proč tahle akce u nás neexistuje? Proč se tohle pořád řeší stejně blbě? A proč s tím vlastně nikdo nic neudělá?

Dobrá zpráva: ten „někdo“ nemusí být radnice, škola ani spolek.

Můžeš to být ty.

Nemusíš začít podnikat, zakládat organizaci ani přesvědčovat půl města. Někdy stačí nápad a pár dalších lidí, kteří si řeknou: Jo, tohle bychom fakt mohli zkusit.

A právě tady začínají solidární projekty Evropského sboru solidarity.

Nejde o to čekat, až někdo jiný vymyslí aktivitu a rozdělí ti úkoly. Nápad přinášíte vy.

Základ je docela jednoduchý: dej dohromady alespoň pět lidí ve věku 18–30 let a najděte něco, co chcete ve svém okolí změnit a co bude mít smysl i pro lidi mimo vaši partu.

Pak už přichází skutečná práce. Musíte se domluvit, co vlastně chcete udělat, rozdělit si role, přemýšlet nad rozpočtem a komunikovat s lidmi nebo institucemi. A taky zvládnout chvíli, kdy něco nevyjde podle plánu.

Získáš tak praktickou zkušenost, kterou ti samotná teorie z prezentací nedá.

Spoustu věcí, které tě později potkají v práci, při vedení týmu nebo třeba při rozjezdu vlastního byznysu, si můžeš poprvé vyzkoušet na projektu, který jste sami vymysleli.

Na solidární projekt stačí pět lidí

Solidární projekt může vytvořit skupina minimálně pěti mladých lidí ve věku 18–30 let. Nemusíte kvůli tomu zakládat vlastní spolek ani mít za sebou několik evropských projektů.

Projekt má přinášet něco i lidem mimo vaši skupinu. Může trvat několik měsíců a tým si ho sám navrhne i realizuje. Pokud potřebujete pomoc, můžete využít zkušenější organizaci nebo kouče.

Důležité je, aby nešlo jen o aktivitu „pro nás pět“. Smyslem je něco skutečně změnit, zlepšit nebo nabídnout dalším lidem.

A pokud ti teď v hlavě běží: „To zní dobře, ale kdo by nám s tím vším pomohl?“, nejsi první.

Jihoskop už dříve upozorňoval na školení Od nápadu k projektu, kde si mladí lidé procházejí přípravu žádosti, projektové řízení i finanční stránku solidárního projektu.

Nemusíš mít zkušenosti s psaním grantů. I to, jak dostat nápad z hlavy na papír a potom do reality, se můžeš naučit za pochodu.

A funguje to i u nás

Solidární projekt možná pořád zní trochu jako něco, co dobře vypadá v evropské brožuře. Tak se místo další teorie podívej do Jindřichova Hradce.

Pět studentů ze SOŠ a SOU Jindřichův Hradec – Josef Bencs, Jakub Zeman, Jan Pavlů, Jan Adamec a Samuel Vlček – připravilo projekt Úzkocesty Jindřichohradecka. Chtěli připomenout význam místní úzkokolejky a přiblížit ji dětem i dalším návštěvníkům regionu.

Nezůstali ale jen u povídání o historii železnice. Vymysleli způsob, jak zapojit základní školy a vytvořit u cyklostezky něco, co kolemjdoucí zaujme.

Součástí projektu byla výtvarná soutěž o skřítka Kolejníčka, maskota jindřichohradeckých úzkokolejek. Studenti oslovili základní školy v Jindřichově Hradci, Kamenici nad Lipou, Nové Bystřici a Nové Včelnici.

Děti poslaly celkem 56 návrhů, z nichž studenti vybrali 26 obrázků. Ty se staly předlohou pro panely umístěné u cyklostezky podél Nežárky mezi Jindřichovým Hradcem a Dolním Skrýchovem.

Projekt tak spojil místní historii, výtvarnou tvorbu, spolupráci se školami i veřejný prostor. Studenti navíc připravili soutěžní otázky o úzkokolejce a oborech, které se na jejich škole vyučují.

Výsledek? Něco, kolem čeho můžeš jet na kole nebo jít na výlet a říct si: tohle tady předtím nebylo.

A přesně o tom vlastní projekt může být. Nemusíš vyřešit klimatickou krizi ani změnit život tisícům lidí. Můžeš vzít téma, které má vztah k místu, kde žiješ, a udělat kolem něj něco konkrétního.

Z mobilu ven. Doslova

Jiný nápad dostala skupina mladých lidí kolem jihočeského RADAMBUKu. Jejich projekt Pojďme do přírody má jednoduchý cíl: dostat děti a mladé lidi víc ven a nabídnout jim alternativu k volnému času strávenému u obrazovek.

V únoru začali plánovat program, rozdělili si role a připravili první aktivity. Na úvodní setkání se přihlásilo 40 dětí ve věku 7–17 let.

Následovala například víkendová výprava na Šumavu, workshopy nebo survival. Účastníci stavěli přístřešky a stany, rozdělávali oheň, vařili venku a trénovali první pomoc.

Dva projekty, dva úplně jiné nápady.

A právě to je podstatné. Solidární projekt nemá jedno předepsané téma. Důležitější je, jestli má tvůj nápad smysl pro další lidi a jestli ho dokážeš společně s ostatními proměnit v něco skutečného.

Mám nápad. Co teď?

Nezačínej formulářem.

Nejdřív zkus svůj nápad vysvětlit kamarádovi jednou nebo dvěma větami.

Co chceš udělat? Pro koho? A proč by to mělo někoho zajímat?

Pokud na to dokážeš odpovědět a další čtyři lidé řeknou „jo, jdeme do toho“, máš dobrý základ. Teprve potom přijde čas ověřit, jestli se nápad hodí pro solidární projekt a co bude potřeba připravit.

V Česku program spravuje Dům zahraniční spolupráce. Nemusíš přitom všechno řešit sám. Projekt může administrativně zastřešit organizace a tým může využít také pomoc kouče.

A jestli jsi z jižních Čech, máš pomoc i blíž. V Českých Budějovicích funguje regionální zastoupení Eurodesku v Informačním centru pro mládež, které provozuje RADAMBUK. Jihoskop už na něj odkazoval i v našem průvodci dobrovolnictvím.

Vyber si něco, co ti dává smysl.

A zkus to.

Co z toho bude dál, zjistíš potom.