Na první pohled to vypadá jako splněný sen. Ministerstvo školství slibuje konec nekonečného papírování. Místo rutinního vyplňování desítek výkazů a posílání agregovaných tabulek ze škol na MŠMT má nastoupit princip „jedenkrát a dost“. Dva nové registry (jeden pro žáky, druhý pro pedagogy a akademiky) dodají státu přesná zdrojová data. Úředníci MŠMT si z nich následně sami spočítají, co potřebují. Moderní, datově řízený stát v praxi.
Návrh zákona ale pod slibem menší administrativy potichu buduje gigantický datový vysavač. A jeho pravidla vzbuzují mnohem víc obav než jistot.
Bianko šek pro vyhlášky
Problém začíná u samotného účelu. Zákon sice vyjmenovává, co přesně se bude sbírat, ale skutečný důvod zjišťujeme spíše až z důvodové zprávy. Ministerstvo chce znát platy jednotlivých učitelů, podpůrná opatření i zdravotní či sociální znevýhodnění konkrétních žáků.
Samotný zákon tvoří jen hrubou kostru. To nejpodstatnější – detailní rozsah dat a frekvenci jejich odesílání – nechává ministerstvo na své vlastní vyhlášce. Pro ředitele školy v Dačicích nebo Jindřichově Hradci to znamená jediné. Ministerští úředníci si mohou kdykoliv usmyslet, že potřebují další citlivá data, a pouhou změnou vyhlášky si to jednoduše nařídí. Pevné zákonné mantinely zcela chybí.
Data držená desítky let
Zarážející je pohled na dobu, po kterou si stát hodlá tyto informace ponechat. Návrh počítá s tím, že individuální data zůstanou v systému ještě pět let po smrti člověka. Dalších pětadvacet let se pak budou uchovávat v pseudonymizované podobě.
Pokud se datum úmrtí nezjistí, stát si data podrží do hypotetických 110 let dané osoby. K čemu přesně potřebuje veřejná správa vědět, že konkrétní žák ze strakonického gymnázia měl před půl stoletím diagnostikované specifické poruchy učení, autoři návrhu nevysvětlují. Ohánějí se pouhou „historickou cenností“. U plošného sledování celé populace jde o mimořádně slabý argument.
Odpovědnost padá na ředitele
Samo ministerstvo v důvodové zprávě přiznává, že únik těchto dat představuje vysoké až kritické riziko. Možnost manipulace, podvodného prokazování kvalifikace nebo poškození pověsti je zcela reálná. Navrhovaná ochrana se přesto opírá spíše o sliby budoucího technického řešení. V paragrafech pevné a vymahatelné záruky chybí.
Zato je tam jasně napsáno, kdo ponese odpovědnost za správnost údajů. Editoři. Tedy samotné školy a jejich ředitelé. Pokud při automatizovaném přenosu dat z lokálního systému školy do centrálního registru vznikne chyba, může to mít pro konkrétního učitele vážné následky. Chybný údaj o mzdě nebo aprobaci se propíše přímo do státních systémů. Způsob, jak se pak učitel nebo rodič domůže rychlé nápravy, ovšem zákon detailně neřeší.
Ministerstvo se snaží shromáždit maximum myslitelných dat a slibuje, že je dokáže ochránit a využít pro dobro všech. Odpovědnost za správnost údajů ale hází na ředitele škol. Až celý systém poprvé selže a poškodí něčí údaje, rozzlobení lidé si nepůjdou stěžovat k ministerským serverům do Prahy. Zaklepou přímo v ředitelně.
