Každý školní den má svůj jasný rytmus: hodina, přestávka, hodina, přestávka. Zazvonění je signál, který rozhoduje o tom, kdy můžeme mluvit, kdy musíme sedět, kdy se přesouváme na další hodinu a kdy máme „volno“. Člověk si na to rychle zvykne – až tak, že zvonek začne ovládat jeho chování víc než obsah hodin samotných.
Fejeton studentky z milevského gymnázia, původně publikovaný ve školním časopise Gymnazial, se na tento každodenní školní rituál dívá s nadhledem i lehkou ironií. Připomíná Pavlovovy pokusy a ukazuje, jak se ze zvonku stává neviditelný pán, který řídí naše dny i návyky. A klade důležitou otázku: co se stane, až jednou tenhle zvonek ztichne – budeme umět rozhodovat sami za sebe?
Před týdnem jsme na Jihoskopu z Gymnazialu přetiskli rozhovor s Adamem Žalmánkem o fungování školního parlamentu na Gymnáziu Milevsko. V dnešním fejetonu na tuto spolupráci navazujeme a zveme vás, abyste školní časopis Gymnazial dál sledovali – ať už kvůli inspiraci do výuky, nebo proto, že studentské texty někdy přesně vystihnou školní realitu lépe než jakákoliv metodika.
Zazvoní. A najednou to vypadá, jako by někdo zmáčkl tlačítko play – třída ožije, židle zaskřípou, učitel se s povzdechem opře o katedru či lavici. Automaticky. Bez přemýšlení. Stejně jako psi u Pavlova začali slinit při zaznění zvonku, my studenti saháme po učebnicích. Není to rozhodnutí – je to reflex.
Zvonění se stalo naším neviditelným pánem. Určuje, kdy můžeme mluvit, kdy jíst, kdy přemýšlet a kdy dělat, že přemýšlíme. Všechno podle rytmu, který by klidně mohl používat vězeňský dozorce. A co je nejzajímavější? Když zvonek nezazvoní, nastane chaos. Nikdo neví, jestli má jít do jiné učebny, domů, nebo zůstat.
Je to zvláštní – učíme se samostatnosti, kritickému myšlení a schopnosti rozhodovat se. A přitom celé naše dny řídí jeden plechový tón. Možná právě proto pak studenti v reálném světě čekají, až někdo „zazvoní“, aby se pohnuli dál.
A ten zvuk v nás zůstává déle, než si myslíme. Když skončí vyučování a člověk sedí doma u stolu, stejně jako by v dálce pořád slyšel to známé “cink“. Jako by i náš volný čas měl své hodiny a přestávky. Po škole si otevřeme sešit, zjistíme, že už by „mělo být po hodině“, a najednou máme nutkání vstát a někam jít – i když není kam. Reflex funguje dál. Možná jsme si za ta léta tak zvykli být řízeni zvenčí, že jsme trochu zapomněli poslouchat sami sebe.
A jak to řešit? Možná bychom si měli občas zazvonit sami. Ne tím školním zvonkem, ale tím vnitřním. Naučit se říct: „Teď končím, teď začínám, teď si dám pauzu.“ Protože až nám jednou ten zvonek utichne, nebude to znamenat konec hodiny – ale začátek opravdové svobody.
Fejeton napsala studentka 5.S, která stále čeká, až ji někdo zazvoní na oběd
Zdroj: Gymnazial, školní časopis milevského gymnázia
