Když se potkali klinický neuropsycholog William Stixrud a Ned Johnson věnující se vzdělávání dětí, zdálo se prý na první pohled, že nemohou mít nic společného. Ale téma se rychle našlo. Oba ve své práci potkávali úzkostné děti, které nevěří ve svou budoucnost a nejsou vůbec schopné rozhodovat samy o sobě. Zatímco William se s nimi setkával ve své ordinaci, Ned sledoval, jak dětem úzkosti a nedůvěra v sebe sama brání v tom, aby něčeho dosáhly ve svém vzdělávání. A oběma z toho vykrystalizovala jedna zásadní a nenaplňovaná potřeba současných dětí: totiž možnost mít svůj život pod kontrolou. Všechny ty úzkostné děti pak navíc měly jedno společné. Rodiče, kteří jim z různých důvodů rozhodovali o životě do nejmenších detailů.
Když na dětech pácháme dobro
Oba odborníci naráželi na ambiciózní rodiče s přesným plánem růstu a vzdělávání pro každé ze svých dětí. Viděli děti přetěžované rodičovskými ambicemi, děti s přesně promyšlenou strukturou kroužků a nulovým volným časem. Zároveň ale viděli dopad výchovy, v níž hrál značnou roli strach z nebezpečí současného světa – a rodičovská kontrola a tlak, aby jim náhodou něco nehrozilo.
Cítíte tu úzkost? Stačí si to přečíst, představit. A co teprve, když si uvědomíte, že se takový hellicopter parenting může týkat i vás. Protože to snadno může. Vedení těmi nejlepšími úmysly zkrátka někdy doslova „pácháme dobro“ na svých dětech. A paradoxně: čím méně můžeme těžit z pocitu, že máme pod kontrolou svůj vlastní život, tím více hlídáme ten jejich. Protože v záplavě vlastních obav, stresu a úzkostí chceme mít alespoň někde pocit, že jsme to dobře zvládli. A kde jinde než ve výchově dětí by to mělo být, že?
Stres z ghetta a rodičovských ambic je stejný
Knížka Dítě na vlastní pohon vás vezme krok za krokem na velkou cestu rodičovského sebepoznání. Autoři vám v ní nabídnou třeba šokující zjištění, že stejnou míru stresu žily děti z ghett, které se setkávaly s násilím a smrtí, a milionářské děti pod tlakem nároků vlastních rodičů. Ani jedni totiž neměli možnost mít svůj život pod kontrolou a ocitli se v ohrožení tzv. chronickým stresem. No, a ten nadále definoval kvalitu jejich budoucího života: protože dlouhodobý stres omezuje kognitivní funkce, znesnadňuje učení, bývá provázený depresemi a přináší do života bezmoc i rezignaci. Proč se snažit, když gangy z ghetta nevyženete a tátu milionáře nepřesvědčíte, že vést jeho firmu nechcete?
Ale ani nemusíme jít pro tak extrémní příklady. Stačí obyčejné. Na příběhu patnáctiletého chlapce, kterému rodiče neustále opakovali, že jen oni vědí, co je pro něj dobré a že jeho názor nemá žádnou váhu, můžete sledovat dokonalou degradaci dětské osobnosti. Jak to, když oni pro něj chtěli jen to nejlepší?! Protože chtít pro někoho to nejlepší neznamená rozhodovat o každém jeho kroku. Znamená to respekt k tomu, kým je. Důvěru v jeho schopnosti. Podporu tam, kde se ještě potřebuje učit. A opouštění strachů z toho, že životem vede (pro nás i naše děti) jen jediná úzká cesta.
Od helikoptéry k parťáctví
A jak k tomu rodičovsky dozrát? Místo fanatických roztleskávačů na fotbalových utkáních, přísných dozorců u příprav do školy nebo „policajtů“ střežících každý krok dětí se potřebujeme stát rodiči-průvodci. Konzultanty. A podporovateli. Což obnáší pochopit čtyři základní principy:
1. Nemůžete děti nutit dělat něco proti jejich vůli.
2. Nemůžete děti nutit chtít něco, co nechtějí.
3. Nemůžete děti nutit nechtít něco, co chtějí.
4. Je v pořádku (alespoň teď), když chtějí, co chtějí, a nechtějí, co nechtějí.
Prosazovat body 1 až 3 vede k jedinému: ohrozíte možnost blízkého vztahu s dětmi, a navíc je můžete na podvědomé úrovni naučit, že tohle si k nim může v životě dovolit každý. Protože když to dělá rodič, dovolí to časem i dalším lidem.
Jakkoliv knížka v počátku místy až bolí, je v dalších kapitolách skvělým návodem, jak tohle v životě dětí nedopustit. Provází krok za krokem „ztrátou kontroly“ nad domácími úkoly, ukáže vám, jak se srovnat s tím, že děti možná – když se budou učit bez vás – přinesou najednou horší známky. Pomohou vám změnu rodičovského přístupu komunikovat ve škole i jinde… Provede vás opouštěním strachů o dítě a ukáže vám, jak vlastní úzkosti z budoucnosti nahradit novou schopností být s dětmi „tady a teď“. A tyhle úplně nové úhly rodičovství s sebou mimo jiné nesou obrovské plusy: radost ze skutečného potenciálu dětí, silných stránek i z každého NE, které od nich během výchovy uslyšíte.
Úleva pro všechny
Někdy se to opravdu nečte vůbec snadno, musíte rozdýchat rodičovské ego, přiznat si, že tohle nebo tamto nejspíš taky děláte špatně. ALE to nejlepší na tom je, že najednou máte návod, jak to dělat lépe. A ve výsledku tak zažijete obrovskou porci úlevy. Když totiž dokážete vést dítě jako soběstačnou jednotku k zodpovědnosti za vlastní činy a rozhodnutí, ubyde vám obrovský objem té neviditelné, ale vyčerpávající práce, kterou jste si naložili v představě, že jako rodič musíte za dítě řešit úplně všechno. Nemusíte.
Mimochodem, knížka Dítě na vlastní pohon vyšla už v roce 2019, před covidovou epidemií. Ale pokud můžu soudit, nikdy nebyla tak aktuální jako právě dnes.
Zdroj: Eduzin.cz
