Když jsme v textu „Dobrý deal nemusí znamenat peníze. Zkus dobrovolnictví“ hledali příklady toho, co mohou mladí lidé sami rozjet, narazili jsme i na Úzkocesty Jindřichohradecka.
Pětice učňů jindřichohradecké střední odborné školy a učiliště se pustila do projektu spojeného s místní úzkokolejkou. Výsledkem jsou informační panely podél cyklostezky směrem z Jindřichova Hradce na Dolní Skrýchov.
Od vlaků k Evropskému sboru solidarity
Na začátku byl Petr, student, kterého bavily vlaky a jindřichohradecká úzkokolejka. Když ve škole natáčeli video v rámci aktivity Reportéři na startu, jeho pokus nevyšel úplně podle představ. Chtěl materiál o vlacích dostat mezi lidi, jenže si nevěděl rady s technickou stránkou.
„Bylo mu to hrozně líto. Říkal, že to o těch vlacích chce někam poslat,“ vzpomíná učitelka, která se studenty projekt připravovala.
Začala proto hledat jinou možnost a narazila na Solidární projekty.
Ty jsou součástí Evropského sboru solidarity. Skupina minimálně pěti lidí ve věku 18–30 let přes ně může získat peníze na svůj nápad. Na Jihoskopu jsme se jim podrobněji věnovali už v článku „Od nápadu k projektu“.
Z téhle cesty postupně vznikly Úzkocesty Jindřichohradecka.
„Není to jen kus starýho plechu“
Realizační tým nakonec tvořilo pět učňů – Josef Bencs, Jakub Zeman, Jan Pavlů, Jan Adamec a Samuel Vlček.
Proč právě úzkokolejka?
„Přišlo mi to jako část naší historie,“ vysvětluje jeden z kluků. Chtěl ostatním ukázat, že úzkokolejka „není jenom kus starýho plechu“.
Téma se objevilo ve správnou chvíli: úzkokolejka totiž po několikaleté pauze právě znovu začala jezdit.
Práce ale nekončila u toho vymyslet panely a nechat je vyrobit. Kluci se učili fotografovat, vyzkoušeli si animaci a prošli teambuildingem. Při fotografickém workshopu měli k dispozici fotoaparáty a učili se základy focení i následné úpravy snímků.
Jeden ze studentů už dnes sice nefotí, kurz mu ale změnil způsob, jakým se na fotografie dívá.
„Koukám se na ně hodně jinak.“
Všímá si kompozice, barev, tématu i emocí, které se autor snažil zachytit.
Co bylo potřeba, toho se někdo chopil
Rozdělení práce žádný propracovaný plán nepředcházelo.
„Vůbec jsme si to nerozdělovali. Tak nějak to přišlo automaticky. Co bylo potřeba, toho se každý nějak chopil.“
Někdo řešil kreativní část a texty, nástrojaři pomáhali s výrobou a zedníci s instalací. Zapojili se i další spolužáci a firma, do které učni chodí na praxi.

Nezůstalo ale jen u plánování. Na fotografiích a videu z příprav jsou kluci přímo v dílně – s kovovými konstrukcemi a nářadím, při montáži panelů. To, co dnes stojí u cyklostezky, jim skutečně prošlo rukama.
Ne všechno zařizovali sami. Rozpočet měla na starosti paní učitelka, ředitel školy pomáhal také při jednání s městem nebo s povolením vjezdu na cyklostezku.
70 tisíc, tři kouči a jedna lekce z plánování
Podle učitelky získal tým na projekt 70 tisíc korun. Z peněz se hradili tři kouči, realizace a také ceny do soutěže pro děti.
Pak přišla praktická stránka věci. Konstrukce bylo potřeba vyrobit a panely dostat na místo. Původní způsob ukotvení by podle účastníků znamenal potřebu stavebního povolení. Museli proto zvolit jinou variantu.
A byl tu ještě čas.
„Ze začátku byl spíš problém, že jsme všechno nechávali na poslední chvíli,“
přiznává jeden ze studentů.
Když se jich ptáme, co by při dalším projektu udělali jinak, odpověď přichází prakticky okamžitě:
„Určitě bychom nenechávali všechno na poslední chvíli.“
Myslela si, že skoro nemluví. Pak ho viděla s dětmi
Součástí Úzkocest nebyly jen informační panely. Zapojily se také základní školy. Děti kreslily vlastní podobu skřítka Kolejníčka, studenti školy o návrzích hlasovali a děti dostaly ceny.

Právě při práci s dětmi zažila učitelka moment, který jí utkvěl v paměti. Jednoho z kluků učila už třetím rokem a celou dobu měla pocit, že téměř nekomunikuje.
„Najednou s dětmi mluvil a šlo mu to perfektně. Učila jsem ho už třetí rok a myslela jsem si, že vůbec nekomunikuje. A najednou začal normálně mluvit.“
Pro učitelku to bylo překvapení, které by při běžné výuce nejspíš nezažila.
Stres a plnější otevření, než čekali
Co bylo při celé akci nejtěžší?
„Třeba stres.“
Když pak přišlo slavnostní otevření, jeden ze studentů přiznává, že ho návštěvnost překvapila.
„Přišlo víc lidí, než jsem čekal.“
Při našem rozhovoru kluci zároveň říkají, že některé panely už někdo posprejoval.
„Je to škoda,“ konstatuje jeden z nich.
Panely ale dál stojí u cyklostezky a připomínají práci, která začala ve školní dílně.
„Ať se toho vůbec nebojí a jdou do toho“
Na závěr se kluků ptáme, co by řekli mladším spolužákům, kteří mají vlastní nápad, ale podobný projekt jim připadá moc složitý.
„Že se toho vůbec nemají bát a mají do toho jít.“
Sami by do podobného projektu šli znovu. Jen by tentokrát nenechávali tolik věcí na poslední chvíli.
A Petr, u kterého celý příběh začal? Student, kterého bavily vlaky a jehož nepovedené video přivedlo učitelku k hledání jiné cesty, dnes podle ní pracuje na jindřichohradecké úzkokolejce.


