digitální technologie

Zpověď školního ajťáka a učitele v jednom: Jak jsem po 30 letech praxe našel svá 4 digitální pravidla

Jmenuju se Pavel. Učím na druhém stupni jedné velké základky už přes třicet let. Pamatuju dobu, kdy vrcholem technologie byl meotar a sada průsvitných fólií. Byl jsem první, kdo ve škole používal PC. Jo, doby DOSu a T602... Dneska? Můj telefon má mnohonásobně větší výkon než moje první 386sx, na kterou jsem dlouho šetřil.

Jsem třídní v osmičce, vedu kroužek robotiky a k tomu mi tak nějak na krku přistála role ICT koordinátora a správce všeho, co ve škole bliká a je připojeno do zásuvky. A protože jsme velká škola a já jsem na to sám, znamená to, že když se zamrzne interaktivní tabule uprostřed hodiny, volají mně. Když nejde internet ve sborovně, volají mně. Když si kolegyně z první třídy zablokuje heslo do Bakalářů, hádáte správně...

V rohu nejedné počítačové učebny nebo kabinetu fyziky stojí tak trochu osiřelý stroj. Občas je přikrytý utěrkou proti prachu, jindy na něm leží štosy papírů. Je to 3D tiskárna. Pořízena s velkou slávou a ještě většími nadějemi, teď často slouží jako drahá polička. Počáteční nadšení z tisku nejrůznějších postaviček a přívěsků na klíče rychle vyprchalo a stroj utichl. Proč? Protože chybí to nejdůležitější – smysluplné využití ve výuce.

Dynamický vývoj digitálních technologií má zásadní dopady prakticky ve všech oblastech fungování společnosti. Vzdělávání není v tomto ohledu výjimkou, což v případě České republiky dobře dokládají i změny v zasazení této problematiky v základních programových dokumentech.